Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství

         Jeden z málá solidních názorů na téma Křesťan a antikoncepce, který se mi dostal do rukou. Nepředpojatý, výstižný a realistický... Nemám nic proti PPR, ale domnívám se (vlastní zkušenost zatím nemám) že se jedná o metodu dosti nespolehlivou a hlavně dost těžko aplikovatelnou v reálném životě. A navíc se domnívám že skutečně není rozdíl mezi PPR a tzv. umělou neabortivní (což je pro mě jako křesťana stěžejní) antikoncepcí. Udělejte si názor sami. Autorem příspěvku je katolický kněz a evoluční biolog P. Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

Marek Vácha – Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství (PPR)

Metody "přirozeného plánování rodičovství" (PPR) jakož i ostatní antikoncepční metody vznikly díky velmi neobvyklému úkazu savčí sexuality, kterým je to,co anglosaská literatura nazývá termínem concealedovulation, utajená ovulace. Krom nepatrného zvýšení teploty těla v průběhu ovulace nevykazuje žena (na rozdíl od tolika ostatních druhů primátů) téměř žádné jiné pozorovatelné známky estru. Obvyklé je, že samička v říji dává tento fakt najevo buď změnou barvy příslušných partií těla, a/nebo estrus může být vnímán olfaktoricky, čichově. Sex pak skutečně slouží pouze k plození potomstva a je časově spojen s obdobím říje. U našeho druhu tomu tak není. Muži vnímají ženu jako sexuálně atraktivní kdykoliv, zcela nebo téměř nezávisle na faktu ovulace. Podle současných představ se má ovšem překvapivě za to, že utajená ovulace není odvozený jev, jakási evoluční vymoženost, ale že opak je pravdou. Zdá se, že utajená ovulace je obecný rys, a odvozená je naopak situace těch z našich primátích příbuzných, u kterých je ovulace nějak smyslově inzerována.

Zřejmě již velmi dávno v naší evoluční historii se tedy rozvolnil vztah mezi sexem a plozením potomstva. Argumenty, že nelze v sexuálním aktu nelze oddělovat"love making" (milování se) od "baby making" (plození dětí), nelze podepřít poukazem na "lidskou přirozenost": ta podle všeho, co o ní víme, je přesně opačná. Sex nesloužil v minulosti pouze k plození potomků, ale zřejmě i k upevnění sociálních vazeb mezi oběma partnery, tak jak k tomu slouží prokazatelně i u alespoň jednoho z dalších lidoopů.

Chci říct, že jako římskokatolický kněz jsem v oboru laik. S žádnou antikoncepční metodou nemám žádné praktické zkušenosti. Vše níže uvedené vyplývá pouze z teoretických úvah a rád se nechám vyvést z omylu. Na druhé straně právě situace, že se pro mě jedná pouze o teoretický problém, mi snad dává jistou objektivitu a určitý odstup od věci. Než jsem ze zvídavosti začal studovat metody PPR, byl jsem otevřený všem názorům, a přiznávám, že jsem metodám PPR mírně fandil, poněvadž jako katolík jaksi podvědomě chovám sympatie k tomu, co katolická církev učí. To, že jsem po prostudování brožurek PPR prudce změnil názor, tedy nevyplývá z mé předchozí předpojatosti, ale z faktů.

Učení katolické církve o regulaci porodnosti, vyjádřené především v encyklice Humanae vitae, se dá shrnout takto: Je nepřijatelné užívat jakoukoli umělou formu antikoncepce vyjma metody sledování plodných a neplodných dní. Touto metodou je v současnosti tzv. symptotermální metoda přirozeného plánování rodičovství. Život je dar a dar se přijímá. Je nepřijatelné oddělovat tzv. love-making od baby-making. Z tohoto důvodu jsou nepřijatelné metody umělého oplodnění (baby-making bezlove-making) stejně jako umělá antikoncepce (love-making bez otevřenosti k baby-making). Je přijatelné využití plodných a neplodných dnů za účelem "vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte".

I když Humanae vitae vznikla v roce1968, kdy techniky asistované reprodukce neexistovaly, text hovoří jasně:

Učitelským úřadem vícekrát vyložená nauka se zakládá na nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný a který člověk z vlastního popudu nemůže rozbít: je to význam spojivý a plodivý.

Jistěže je stejně tak nutné dávat pozor na to, co v Humanae vitae je, jako na to, co v ní není. Je zde řeč o sledování plodných a neplodných dnů a ani slovo o symptotermální metodě (ta ještě v té době neexistovala). Encyklika nevysloveně předpokládá, že to, zda je žena zrovna plodná nebo neplodná, je prostě známo. Možná někdo zítra vynalezne nějakou jednoduchou metodu, čip, který po přiložení na kůži podobně jako polovodičový teploměr řekne, zda je právě plodný nebo neplodný den. Jenomže dnes je dnes. Dnes musíme vybarvovat kalendáře, spojovat křivky, každodenně měřit teplotu a sledovat kvalitu hlenu, abychom se jakžtakž zorientovali. Jedna z otázek, kterou chci v tomto textu položit, zní, zda je to tak správně.

Je tedy otázka, co mohou manželé dělat, aby sladili úmysly Stvořitele v oblasti sexuální morálky,interpretované různými členy katolické církve, se svými vlastními úmysly v této oblasti. Podle mého názoru mají celkem šest morálně odlišitelných možností volby.

1. Nejčistší řešení problému by bylo mít sex od počátku manželství, počínat si přirozeně bez jakékoli metody, nebránit se daru života a mít tolik dětí, kolik příroda a plodnost dovolí. V minulosti tomu tak bylo, pro náš druh je přirozené, aby žena měla, řekněme, 14 dětí a dvanáct z nich aby zemřelo. Populační křivka začala geometricky růst zhruba až od roku1650, a do té doby, přes nejrůznější výkyvy na obě strany, se udržoval počet lidí na Zemi na stálé nebo jen mírně rostoucí hodnotě. Mnoho dětí se rodilo a mnoho umíralo. Vše přirozeně a bez morálních problémů.

2. O něco problematičtější by bylo mít sex od počátku manželství, nebránit se daru života, a v jistém okamžiku manželství, po určitém počtu dětí, sex zcela přerušit a žít, jak se říká, "jako bratr a sestra". Zde se ovšem již manželé jednoznačně brání daru života, abstinence je antikoncepce. Jak manželé poznají, že v Božím plánu již nemají být obdarováni dalšími dětmi? Výhodou metody ovšem je, že love-making a baby-making jsou spolu spojeny.

3. Metody PPR, tedy pomocí umělých prostředků zjistit plodné a neplodné dny a podle nich přirozeně usměrnit sexuální aktivitu. Nechť je mi dovoleno nejprve vyjasnit pojmy. Zastánci metod PPR hovoří o plánování rodičovství, protože pomocí metody se určí plodné a neplodné dny a správným načasováním pohlavního styku je možno pravděpodobnost početí buď zvýšit, nebo snížit. Stejnou metodu tak můžeme použít pro dvě protichůdné snahy, podle aktuální situace manželů.

Symptotermální metoda PPR se zpravidla užívá proto, aby se zabránilo těhotenství. Sami propagátoři PPR uvádějí vysoká čísla spolehlivosti PPR ve srovnání s ostatními antikoncepčními metodami. Jedná se tedy nikoli o plánování, ale o úmysl nemít dítě!

Newspeak metod praktiků PPR je dobře ilustrován následujícím textem:

Spolehlivost metody plánování rodičovství je možné vyjádřit více způsoby. Nejčastěji používaný je Pearl Index(PI), který vyjadřuje počet původně neplánovaných otěhotnění na 100žen, které během 1 roku (12 cyklů) používají danou metodu.(&) PI symptotermální metody přirozeného plánování rodičovství v případě pravidelných cyklů byl 1,7. Ve všech případech otěhotnění byl pohlavní styk dle metodiky v plodném období, jednalo se tedy o chybu uživatele.

Jako čtenář jsem zmaten: jedná se o plánování rodičovství nebo o antikoncepční metodu? Pokud je případ otěhotnění klasifikován jako chyba uživatele metody, o co jiného se jedná než o antikoncepční metodu, bránění se daru života?

Katolíci velmi správně brojí proti eufemistickému termínu "přerušení těhotenství", neboť interrupce není přerušením těhotenství, nýbrž jeho ukončením, zabitím dítěte.Ve stejné logice je ovšem nesprávné mluvit o "přirozených metodách plánování rodičovství", nýbrž o antikoncepční metodě, kterou tzv.přirozená metoda je. Kdyby někdo nazval používání kondomu metodou plánování rodičovství, byl by jistě obviněn katolickými aktivisty ze zamlžování věcí: kondom není metoda plánování rodičovství, nýbrž metoda antikoncepce. Což je rozdíl. To, že se na rozdíl od kondomu dá symptotermální metoda použít jednou jako antikoncepční metoda a jindy jako metoda zvyšující pravděpodobnost početí je jistě pravda, je ovšem třeba si uvědomit, že se zde jedná o jisté žonglování se slovy. Daný pár v dané chvíli používá metodu buď zcela jako metodu antikoncepční, nebo zcela jako metodu podporující pravděpodobnost početí. Pokud mám na mysli užití symptotermální metody jako metody antikoncepční, musím o ní mluvit jako o antikoncepční metodě a nikoli jako o metodě plánování rodičovství. Nyní budu mluvit o přirozeném plánování rodičovství v tomto jejím prvním významu, jako o antikoncepční metodě, ostatně tak, jak se o ní běžně přemýšlí.

Používání metod PPR považuji jako antikoncepční metodu za volbu morálně problematickou, v jistém smyslu za dokonce problematičtější než umělé metody. Na počátku užívání této metody je snaha vyhnout se početí. JE to bránění se daru života, za použití sofistikovaných metod, s využitím znalostí moderní medicíny, výzkumu hlenů, každodenního měření teploty, konstruování kalendářů a podobně, ovšem s deklarováním, že metoda NENÍ bránění se daru života. Úmysl oddělit love-making od baby-making tak jednoznačně existuje, když ne jinde, tak v myslích manželů! Můžeme trochu obrátit známé rčení: špatný účel nemůže být posvěcen dobrými prostředky.

„Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředky přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů. Je pravda, že v prvním i druhém případě manželé mají společnou pozitivní vůli vystříhat se potomstva z důvodů, s nimiž lze souhlasit, a hledají jistý způsob, jak toho dosáhnout. Ale stejně tak je pravda, že pouze v prvním případě se dovedou zříci manželského styku v plodných údobích, když ze správných pohnutek není žádoucí mít další potomstvo a manželské projevy si pak prokazují na znamení lásky a na upevnění vzájemné věrnosti v údobích neplodných. Když si takto počínají, je to projev lásky opravdu čestné.“

Skutečně není církev v rozporu sama se sebou? Text hovoří o znalosti plodných a neplodných dnů jako o samozřejmé danosti, jako o něčem, co má žena napsáno na čele, co lze bez nesnází a problémů kdykoli snadno zjistit. Proč v prvém případě manželé "oprávněně využívají" a ve druhém "brání"? Je skutečně každodenní měření teploty spojené se zkoumáním vlastních hlenů následováním vůle našeho Pána Ježíše Krista a životem v důstojnosti bytosti, která má být obrazem svého Stvořitele? Jsou vskutku projevy lásky pod diktaturou kalendářního data, ono"milování podle kalendáře" tím, co si Pán Bůh přeje? A pokud jsou manželské projevy, které si partneři prokazují pouze v údobích neplodných, klasifikovány jako "projev lásky opravdu čestné",nebylo by nejčestnější ze všeho se manželských projevů vzdát úplně, pokud manželé již netouží po dítěti? Text správně poukazuje na to, že se manželé pouze v prvém případě dovedou zříci manželského styku, ale již nekonstatuje, proč je to tak lepší.

V užití metod PPR jsme tak obrazně v situaci člověka, který ví, že čas od času přichází do jeho rodiny host, toužící mu předat dar. Domácí pán ale nebývá vždy doma, a protože návštěvy hosta mají jistou pravidelnost, domácí si dává pozor, aby ve správnou chvíli byl jinde. Dokonce vyvinul vědeckou metodu, kalendář příchodů a odchodů, jak se s hostem nestřetnout a odejít vždy před zaklepáním. Alibisticky potom zvedá ruce a říká, že se přece nebrání přijetí daru; jen zrovna nebyl doma. Své jednání nepochopitelně považuje za čestné. Tuto metodu potom učí ostatní, avšak za stálého zdůrazňování, že se přijetí daru života nebrání, a že je mu stále otevřen. Pokud se nějakým nedopatřením s hostem srazí ve dveřích, dar sice přijme, ale dítě nazve chybou metody. V tomto smyslu se domnívám, že je PPR morálně problematičtější než umělé prostředky.

Z evangelií známe, že naše řeč má být"ano ano, ne ne." Připadá mi proto jako velké pokrytectví, říkat"ano", ale zařídit vše proto, aby výsledek dopadl "ne". Morálně čistší řešení mi připadá říct "ne", když mám na mysli "ne".

Krom tohoto morálního kazu vidím v metodách PPR problém i v tom, že se překvapivě jedná o metodu velmi nespolehlivou. Než jsem začal studovat metody PPR, měl jsem za to,že se jedná naopak o metodu velmi spolehlivou, jak se často uvádí. Po pročtení materiálů, které vypracovali sami šiřitelé metody se zdá, že metoda sice spolehlivá je, avšak pouze za podmínek, které neumím nazvat jinak než "laboratorní", tedy za teoreticky nastavených, ale v praxi téměř nikdy neuskutečnitelných parametrů.Propagátoři metod PPR totiž zdůrazňují, že faktory, které mohou ovlivňovat sledování a vyhodnocení bazální tělesné teploty jsou

změna času měření, krátký nebo rušený noční spánek, výjimečně pozdní uložení se ke spánku, hormonální výkyvy, nervové příčiny, výjimečná konzumace alkoholu, jídlo pozdě večer, stres, psychické vypětí, změna životního stylu (dovolená), směnný provoz.

Pokud bych měl výše uvedené faktory shrnout do jediného pojmu, byl by jím nejspíše, zejména u mladých žen či maminek, termín "běžný provoz". Pokud je za těchto podmínek měření teploty nespolehlivé, kdy tedy spolehlivé je? Jak si mají počínat ženy pracující na směny nebo manželé na dovolené?

Bylo by rovněž zajímavé zjistit, za kolik neplánovaných těhotenství může "chyba uživatele metody". Pokud uživatelka metody PPR otěhotní, věc se dá totiž vždy interpretovat jako chyba uživatelky - k pohlavnímu styku totiž evidentně došlo v plodný a nikoli neplodný den. Jedná se o známý problém - čísla, která se mi nehodí, přesunu do jiné kolonky a pro metodu zachovám 100% úspěšnost. A je to.

Moje třetí námitka se týká některých textů současné morální teologie. Domnívám se, že v duchovním životě by moje úvodní otázka měla znít "kdo je to pro mě Bůh", a naopak otázky typu "co si mohu dovolit udělat, aby to ještě nebyl hřích"mi připadají jako jisté čarování s předpisy, které nemá s vírou mnoho společného. Historie církve zná řadu poučných momentů o tom, že vždy, když upadá víra v osobního Boha, nastupuje důraz na předpisy a ustanovení, na to, co je ještě dovoleno a co už ne. Střety Ježíše Krista s farizeji byly variací na toto téma. Mnozí teologové sexuální morálky mi tak připadají jako rozhodčí v boxu, kteří v ložnici z manželů strhávají přikrývku a diskutují, co ještě není faul a co již ano; ať jde o cokoli, víra to zpravidla není.

Moje poslední námitka proti metodám PPR je tvrzení zastánců metody, že používání metody je to, co si Bůh přeje, jako například v poněkud enigmatickém výroku o tom, že symptotermální metoda přirozeného plánování rodičovství rovněž poskytuje věřícím manželům radost z vědomí, že jednají v souladu s přirozeným řádem daným Stvořitelem.

Nejsem natolik sebevědomý, abych si troufal psát o tom, co si Stvořitel ve sféře antikoncepce přeje a co si naopak nepřeje. Myslím však, že s výroky typu "Bůh to chce"má církev ve své historii bohaté a nepříliš pozitivní zkušenosti.

4. Neabortivní umělé metody. Mohu-li zůstat u obrazu z minulého odstavce, kondom znamená na zaklepání neotevřít. I zde se jedná o nepřijetí daru, kondom se snaží separovat gamety prostorově, PPR časově. O kolik je kondom nepřirozenější než teploměr? Kladu otázku - je mezi oběma metodami morálně vnímatelný rozdíl? Teploměr u ukázněných manželů zabrání splynutí gamet stejně jako umělé prostředky u neukázněných. Kondom je zcela jistě nepřirozený, stejně jako jsou pro tělo nepřirozené brýle nebo umělá ledvina. I antibiotika jsou nepřirozeným zásahem do organismu, stejně jako umělý kloub, nemluvě o plastické chirurgii. Díky svému rozumu žijeme ve světě nepřirozena, ve světě aut a mrakodrapů. Kdybychom chtěli žít přirozeně, museli bychom žít po způsobu lovecko-sběračských společenstev. Pokud smíme používat umělé prostředky abychom vylepšili či léčili svá těla, a pokud smíme užívat rozum, abychom se vyhnuli početí, proč nesmíme používat rozum a umělé prostředky, abychom se vyhnuli početí?

Další metodou by byla hormonální neabortivní antikoncepce. Pokud kondom brání vzniku zygoty prostorově a PPR časově, jednalo by se i zde o jisté posunutí času, oddálení ovulace. Jistěže hormonální (neabortivní) antikoncepce naruší fyziologii ženy a určitě, jako ostatně žádný medikament, není pro organismus přínosem, otázka, kterou kladu (ale na kterou neumím odpovědět) je, zda každodenní měření teploty spojené se zkoumáním hlenu neporušuje ještě víc psychiku ženy. Poranění psychiky je stejně tak reálné jako poranění těla. Navíc pokud měření teploty v tolika běžných případech nefunguje, je vůbec možno úzkostlivějším partnerům s uvolněním dávat a přijímat radost z tělesna namísto nutkavých nevyslovených otázek, zda je dnes ten správný den?

Jisté ovšem je, že umělých prostředků je celá řada, mechanické i chemické, s různým morálním odstupňováním a technickou účinností a vlivem na zdraví ženy, a je obtížné o nich uvažovat jako o celku.

5. Abortivní antikoncepce, která je v katolickém prostoru jednomyslně morálně nepřijatelná.

6. Sterilizace manželů, dočasná či trvalá. V rámci katolické církve opět jednomyslně nepřijatelná.

Z těchto šesti metod, domnívám se, je uvnitř katolické církve pátá a šestá mimo oblast diskuse. První dvě metody ovšem vyžadují z různých důvodů značnou úroveň heroismu. Zbývá tedy třetí a čtvrtá. Domnívám se, že proti oběma lze vznést z různých stran různé námitky a že užití té či oné metody bude vždy z různých důvodů problematické. Jenomže pokud nechceme žít bez sexu, nějakou metodu prostě zvolit musíme. Uznávám, že pokud bychom žili jako naši nejbližší příbuzní a na ženách by byly jasně vnímatelné známky ovulace, klonil bych se, s jistými rozpaky, spíše k používání třetí metody - metody PPR by pak byly zbytečné. Pokud je náš druh - přirozeně - vybaven přesně opačně, a pokud je navíc vybaven rozumem, na otázky co je přirozené a nepřirozené se dá nahlížet z více stran.

Etolog Konrad Lorenz si už kdysi dávno všiml toho, že druh, který je dlouhodobě domestikován, vykazuje na sobě dvě změny: povrch jeho těla zesvětlá a jedincům prudce naroste sexuální aktivita. Náš druh v tomto smyslu není výjimkou, alespoň ve druhé části Lorezova postřehu, se zvýšením životní úrovně nám velmi narostla hladina sexuální aktivity. Potýkáme se tak v současnosti s problémy, které v minulých stoletích nezněly tak intenzivně a které nám přináší výzvu aplikovat prostor evangelia na současnost, na problémy, které nikdy v našich dějinách nebyly natolik naléhavé. Možná bude nejcennějším výsledkem našeho bádání zjištění staré pravdy, že není ani tak důležitá otázka techniky spojena s otázkami typu "jak" nýbrž že v našem duchovním životě je mnohem závažnější hledání odpovědi na otázku "proč".